Memoriál Petra Šimka - Kounice 22.7.2006 Délka: 10km Čas: 49:36 Umístění: kategorie - 8 z 13, celkově - 28 z 48 Výsledková listina: vysl_kounice2006.html Letošní závody v Kounicích to byl teda prvotřídní hard core. Už ráno před závodem teplota atakovala 30 stupňů a na obloze ani mráček. Ale protože jsem byl naštěstí poučen z minulých ročníků, tak jsem si dal na sedmý kilometr flašku s vodou, která jak se pak ukázalo měla zásadní dopad na průběh závodu. Před závodem probíhalo všechno klasicky, snad jen s tím rozdílem, že tohoto běhu se účastnil kamarád prvozávodník a tak jsem se mu snažil aspoň poradit, koho se ze začátku držet, aby to v pořádku přežil. Nakonec se i moje rady ukázaly lichými a Petr si to v pohodě doběhnul, zatímco já, plahočící se za nějakým obstojným časem jsem na trati málem chcípnul. Start závodu byl v 9:30 a to už teploměr ukazoval teploty přes třicet a na nás čekalo deset kilometrů pod pekelným sluncem na ne zrovna lehké trati. Plán jsem měl jasný. Za prvé doběhnout ve zdraví do cíle. Za druhé atakovat čas někde kolem 47 minut, protože mi bylo jasné, že k loňskému času se ani vzdáleně nepřiblížím. Takže hned po startu jsem nasadil plážové tempo a první kilometry jsem dal v průměru za 4:35, což bylo na panující podmínky optimální tempo. Na třetím kilometru jsem už měli za sebou dva malé okruhy v Kounicích, tedy dva menší výběhy a dva seběhy a vyráželi jsme směrem na Vykáň. Cestou do Vykáně na nás čekalo další stoupání a pak relativní uklidnění před nejnáročnějším stoupáním do Černíků, které měří něco přes kilometr a je to opravdu výživné. Před závodem jsem se zhruba dohodl s panem Loudou, že poběžíme spolu co to půjde a pak že se uvidí. No vidělo se už na pátém kilometru, kdy jsem jemu tempu nestačil a protože jsem nestíhal chladit rozpálené tělo, tak jsem nasadil prvního dýcháka. Pod kopec do Černíků jsem, dobíhal hodně pomalu, protože jsem si byl vědom následného brutálního stoupání. No co se dalo dělat, pustil jsem se s plnou vervou do kopce a kupodivu jsem začínal předbíhat ty, co si před tímto stoupátkem neodpočinuli. Říkal jsem si, že to celkem jde, ale jak jsem si tohle pomyslel, tak se dostavila těžká krize a já musel nasadit dalšího dýcháka. Naštěstí na tom byli všichni stejně a střídavě jsme nasazovali dýcháka jeden po druhém, takže se to v kopci dost míchalo. Dokonce pan Louda, který byl pár desítek metrů přede mnou, už nevydržel tempo a začal taky chodit. V tom jsem ucítil svoji šanci povzbuzenou tím, že jsem měl na sedmém kilometru schovanou flašku poslední záchrany. K té jsem se tedy s vypětím všech sil dobelhal, mocně jsem si zavdal a taky jsem se pořádně polil. Když jsem viděl žádostivé soupeře, tak jsem jim zbytek vody gentlemansky přenechal a řádně občerstven jsem se vydal na poslední tři kilometry. Zbytek trati z Černíků do Kounic to je v podstatě furt z kopce, až na dva krátké, ale za to hodně nepříjemné výběhy. Načerpaná voda, jako by mi vlila novou sílu do žil a tak jsem mazal na trati co to dalo. Předběhnul jsem dalšího závodníka, který toho měl opravdu dost a tak jsem se kolem něj přehnal jako kometa. To už jsem viděl, že do posledního stoupání pan Louda zase jde a tu jsem vycítil svojí šanci. Vydrápal jsem se nahoru a na terénním zlomu byl přede mnou ještě asi třicet metrů. Ale to už byl před námi jenom cílový seběh dlouhý řekněme tak 700-800 metrů. Protože jsem zde loni předvedl ukázkový finiš, kdy jsem v posledních metrech přesprintoval jednoho soupeře, tak jsem si věřil i letos. Nasadil jsem tedy k mohutnému finiši, tempo jsem postupně stupňoval a mezera se začala povážlivě krátit. Ke konci bych řekl, že jsem předváděl utěšený sprint a několik metrů před cílem jsem pana Loudu doběhnul a nakonec jsem do cíle doběhli v jedné sekundě, což bych někde na pátém kilometru nepředikoval ani náhodou. Takže když to shrnu, tak vedro bylo srovnatelné s Během olympijského dne, ale tady byly navíc ještě kopce, které bylo potřeba zdolat k dosažení cílové mety. Na jednu stranu jsem si pěkně zazávodil, ale na druhou stranu jsem si jen potvrdil svojí hypotézu, že jakmile bude někde víc jak 30 stupňů na sluníčku, tak ten závod prostě vypustím, ať se děje cokoliv. Protože tohle je pro mě až moc velkej hazard se zdravím. A to mě ještě čekalo odpoledně pokládání tašek na rozpálenou střechu. Ale to je už jinej příběh a jiná vesnice.