Prague International 1/2 Marathon 2.4.2005

Délka: 21,1km
Čas: 1:42:45
Umístění: kategorie - 460 z 1333, celkově - 800 z 2757
Výsledková listina: vysl_pimhalf2005.html

Vítám vás u dnešní epizody z mého běžeckého seriálu. Dnešní díl by mohl mít klidně podtitulek „Jak je člověk nepoučitelný a nerozvážný“.
Celou zimu a jaro jsem poctivě trénoval, abych poté svůj trénink zúročil v kvalitních časech na jarních desítkách a hlavně na Pražském půlmaratonu a maratonu. Posílen novým osobním rekordem na deset kilometrů jsem se, spolu se zhruba dalšími tři a půl tisíce běžci, postavil na start Pražského půlmaratonu.
Před závodem jsem spekuloval, jaké boty zvolit, zda osvědčené Mizuna, nebo nové závodní New balance. Vzhledem k tomu, ze závodní boty jsou výrazně lehčí a já jsem měl za lubem výrazně vylepšit loňský čas, tak volba padla na New balance. Sice jsem v nich do té doby naběhal jen asi tak dvacet kilometrů, ale na kratších tratích mi seděly dobře, tak jsem si říkal proč ne. No „seděly dobře“, prostě mi byly tak akorát.
V pravé poledne byl závod odstartován a živá řeka běžců se vydala do pražských ulic. Protože se mi letos podařilo prodrat se na startu hodně do předu, tak se hned od začátku nasadilo svižné tempo. První kilometr za 4:19, další za 4:26 aby se pak moje tempo ustálilo někde kolem 4:40, což mi perfektně vyhovovalo. Kilometry rychle ubývaly a na desítce jsem měl čas 46:32, což bylo přesně podle plánu. S nadšením jsem se občerstvil a běžel jsem dál. Na patnáctém kilometru jsem do sebe nasoukal energy gel a přeběhl jsem Vltavu na Smíchov, kde se ostře zahýbalo na Strakonickou. A právě zde došlo k zdrcující události. Při ostré levé zatáčce se mi zřejmě sesunula ponožka a z ničeho nic mě začala tlačit levá bota. Částečně to bylo možná způsobeno i tím, že mi asi trošku natekly nohy z únavy. Každopádně výsledek byl ten, že jsem měl při každém kroku pocit, že se mi utrhne nehet na levém palci. O tom, že jsem měl z levého malíčku jeden velký puchýř ani nemluvím. Během jednoho kilometru se z nádherného běhu stalo prvotřídní peklo. Když mi navíc na sedmnáctém kilometru dva puchýře praskly, tak mé utrpení kulminovalo. Musel jsem radikálně zpomalit a hodně odlehčovat levou nohu. Jak jsem zpomalil, tak mě samozřejmě začali předbíhat závodníci. Výsledek tohohle všeho byl, že jsem na posledních čtyřech kilometrech ztratil 150 míst ve výsledkové listině a téměř jistý čas na hranici 1:38:00. Takhle jsem protnul cílovou pásku v čase 1:42:45 a v cíli jsem tedy rozhodně neměl ani pomyšlení usmívat se na pana cílového fotografa.
Utěšoval jsem se tedy aspoň tím, že i tak jsem to uběhnul o tři minuty rychleji než loni a že když jsem musel na konci tak zpomalit, tak že mám aspoň lehčí pozici do příštího závodu na překonání tohoto času.
A jaké z toho všeho plyne poučení? Samozřejmě to, že by člověk neměl podléhat euforii z nových věcí a dobrých časů, a na tratě kolem dvaceti a více kilometrů nasazovat zásadně a pouze ozkoušený materiál, tedy prošlápnuté a pohodlné boty. V jakých botách si myslíte, že poběžím Prgue International Marathon :-).